Vypočítavce a plagiátory nezveme
7.6.2011 Pražský deník 07 Kultura, Ondřej Lienert - rozhovor s Janem Burianem
* Jak k tomu před lety vlastně došlo, že se skupinka osamělých písničkářů dala dohromady?
Už hodně let hraju písničky a jezdím po celé zemi a poznávám kolegy, kteří se navzájem dost často neznají, a mám k nim hluboký obdiv. Atak jsem si řekl, že bych je měl seznámit navzájem. Je to dobré, když se lidé od stejného řemesla mohou poznávat a třeba si povyprávět o tom, co a jak dělají.
* Vzpomínáte si na váš první sraz?
První festival se odehrál v Turnově v roce 2003 a bylo to v létě, dostavilo se několik desítek diváků a asi desítka účinkujících. Odzačátku mi bylo jasné, že věci, které mají přetrvat déle, nejsou záležitostmi jedné sezony ale tím, čemu se tak hezky říká běh na dlouhé trati. Nikam nespěcháme ani dnes,nemámeani kam...
* Jak jsem sám viděl, vaše akce má spíše intimní charakter. Přesto mě zajímá, kdy jste o ní zaregistroval takříkajíc nejmasovější zájem?
Největší zájem u diváků bývá o různé hvězdy, které se mezi námi během let objevily. Kdysi třeba Radůza, před časem Xindl X nebo Lenka Dusilová. Ale největší radost jsem měl, když třeba za Jiřím Smržem přišel po festivalu nějaký divák a řekl: Jak jsem mohl žít a neznat vás! Víte, ti lidé, kteří s námi vystupují, jsou skuteční nezávislí umělci. Ato, jestli jsou momentálně úspěšní, není rozhodující. Je to dobré proto, že písnička jako umělecký žánr ještě žije, ale pro samotné jejich účinkování nebo pocit uspokojení to nebývá to hlavní.
* Mohl byste vzpomenout na pár nejsilnějších zážitků z festivalu?
Letos to bylo třeba vystoupení zmíněného Jiřího Smrže. Když ho neznáte, tak vám to nic neřekne, ale setkání s jeho písničkami bývá pro kulturního diváka dost často šokem v tom nejpozitivnějším smyslu. Na sólových koncertech mě v tomto roce několikrát nadchla Dagmar Voňková Andrtová. Kdybychom žili v Británii nebo USA, byla by to světová hvězda. Ale mohl bych jmenovat i další - Zuzanu Homolovou, Martina Kyšperského a nebo Petra Nikla... Ato jsem právě vynechal dvacet dalších zajímavých jmen.
* Když se vám někdo přihlásí s tím, že by si chtěl na festivalu zahrát... Co pro to musí udělat?
To je těžká věc. Jsem dramaturg a nesu odpovědnost za úroveň těchto koncertů. Proto musím velmi často vysvětlovat různým lidem, že se tam třeba nehodí, nebo dělají písničky, které už před nimi napsali jiní a líp. Někdo to dělat musí, volné sdružení Osamělých písničkářů zatím nepořádá akce, na kterých by mohl hrát každý, kdo přijde. Ale když se objeví někdo, kdo je nadaný, je to velké štěstí. Naposledy třeba Filip Pýcha z Temného slunce, nebo Michal Bystrov či Terezie Palková... Kdo si myslí, že na to má, a nebude mě nesnášet, když ho případně odmítnu, ať se ozve a pošle nahrávky nebo texty.
* A už jste nějaké zájemce odmítl?
Odmítání mi jde těžko. Vážím si každého, kdo se pokouší psát písničky, skládat hudbu či nějak tvořit. To je bezesporu ta lepší část naší populace. Ale existují určitá kritéria, jimiž se člověk řídí - nechtěl bych třeba, aby s námi vystupoval tucet Oldřichů Janotů, když s námi hraje opravdový a jediný Janota. A toho osobitého ani mezi písničkáři zase není tak moc. Snažím se nezvat vypočítavce, plagiátory a sebestředné či zamindrákované lidi. Většinou se to, jací jsou, na jejich práci pozná. Ale, když se mě takhle vyptáváte,mám chuť především říct, že jsem nadšen, že to i po osmi letech pořád krásně funguje, že je tolik zajímavých písní a velmi ryzích lidí, kteří je píší a že jsme, kupodivu, především kamarádi. Tomě pokaždé znovu překvapí a dává mi to určitý pocit naděje, že ne všichni umělci si musí závidět, konkurovat a podobně, že jsou tu lidé, jejichž společné vystupování může stát na jiných než komerčních základech. Díky jim...
Písničkář Jan Burian v rozhovoru pro Deník říká: Vypočítavce a plagiátory nezveme.
