Karel Diepold
Karel Diepold (1. června 1961 Liberec – 22. června 2020) byl český písničkář a člen volného sdružení Osamělí písničkáři.
Těžko se mi píše, že 22. června umřel Karel Diepold, který se ve svých písničkách s námi dělil o naději od orwellovských osmdesátých let až do dneška. Nebylo ho nikde plno, zato mě od začátku jednoho ze svých prvních koncertů v roce 1983 skromně a tiše naladil na svou vlnovou délku, že jsem v něm cítil spřízněnou duši po celá ta léta.
Diepold začal skládat písničky během studií elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Sám tvrdil, že byl hodně ovlivněn tvorbou Oldřicha Janoty. Poprvé koncertoval jako host pořadu divadelníka Ivana Vyskočila na strahovské koleji.
Jan Burian ho výstižně označil za „jizerského Leonarda Cohena", kterému se Karel Diepold podobá „svým klidem a jemností projevu, hloubkou výpovědi, skromností…“.
Síla Diepoldových koncertů netkvěla v mimořádné instrumentální nebo hlasové dispozici, ale v přesvědčivosti a uvěřitelnosti jeho skromného autorského podání křehkých, ale hlubokých, introvertně lyrických písní s jasným hodnotovým poselstvím.
V osmdesátých létech se zapsal do povědomí návštěvníků protirežimně odbojných písničkářských festivalů (Folkový kolotoč, Folkové velikonoce, Folková Lipnice) a vysokoškolských klubů (v Praze Klub 001 Strahov, v Brně Topas club, K-klub) většinou v duu s houslistou Láďou Vokatým nebo spolu s ním v triu s klávesistou Petrem Freundem. Později se spřátelil a společně koncertoval mj. s Petrem Lutkou, Dagmar Andrtovou-Voňkovou,Vladimírem Mertou, Karlem Plíhalem nebo Zuzanou Navarovou. V anketě československých vysokoškolských klubů o nejpopulárnější písničkáře se v letech 1983-1986 umisťoval v první desítce.
V roce 1988 mu Panton vydal píseň Stařečku malíři na vinylové kompilaci Drobné skladby mistrů (ve společnosti Jiřího Suchého, bratří Ebenů, Jana Buriana, Jiřího Dědečka, Vladimíra Merty, Dagmar Andrtové-Voňkové a dalších). Podmínkou zařazení skladby byla délka do jedné minuty, což je útvar, ve kterém Diepold vynikal. Jeho styl byl výrazově i rozsahově střídmý, málokterá jeho píseň trvá déle než dvě minuty.
Po promoci elektroinženýrem pracoval nejprve v Rozvodných závodech, od roku 1989 byl projektantem elektronických zabezpečovacích systémů. V roce 2001 se z rodného Liberce přestěhoval do Českého ráje.
Dále hrál sólově s kytarou, v Experimentálním studiu v Liberci měl vlastní recital, v jehož druhé polovině uváděl své hosty, písničkáře a kulturní osobnosti. V Kristově věku třiatřiceti let se nechal pokřtít v kostele v Neratově v Orlických horách, kde, stejně jako například Zuzana Navarová, často koncertoval. Od roku 2002 pravidelně vystupoval v Praze v rámci projektu písničkáře Jana Buriana - volného sdružení Osamělí písničkáři, zejména v malostranském Divadle Na Prádle a v břevnovském klubu Kaštan.
Když producent Zdeněk Vřešťál zopakoval nápad s kompilací hudebních miniatur v rozsahu celého CD (50 miniatur, EMI Czech Republic 2007), recenze Jaroslava Riedela ocenila vedle Jiřího Suchého právě Diepolda a jeho skladbu Křížek na poli, a to v konkurenci padesátky hvězd jako Basiková, Nohavica, Plíhal, Baumaxa nebo Neřež.
Diepoldova tvorba ale stále čeká na souborné vydání na CD, o které sám neusiloval. Místo toho své písně fanouškům na požádání zdarma vypaloval. Na kompilačním CD Osamělí písničkáři: Turniketem do ráje (Galén 2015) je ještě Koleda, třetí a poslední písnička, kterou Karel Diepold za svého života publikoval na hudebním nosiči.
Nejznámějším Diepoldovým dílem je píseň Metoději, k níž ho inspiroval Petr Lutka v roce 1985, kdy uplynulo 1100 let od úmrtí věrozvěsta svatého Metoděje.
Karel Pažourek
--------------------------------------------------------------------------
Kdysi stačilo vzít kytaru a začít zpívat. Stačí to ještě dnes? Většinou se mi zdá, že je ta doba dávno pryč, zpěváci s kytarou působí často jako archaismus, jindy jako sympatičtí diletanti. Existuje ovšem několik výjimek, kdy máte před sebou na jevišti někoho, kdo ani nemusí umět skvěle hrát, ani nijak zvlášť zpívat, vypadá docela normálně, a přesto může být setkání s ním neobyčejným a dokonce nezapomenutelným zážitkem. Jedním z těchto umělců je liberecký písničkář Karel Diepold. Občanským povoláním je projektant elektronických zabezpečovacích zařízení, ve svém přístupu k umělecké tvorbě je jedním z nejpoctivějších a nejryzejších lidí, které znám. Komu se podobá? Možná jakémusi jizerskému Leonardu Cohenovi – svým klidem a jemností projevu, hloubkou výpovědi, skromností…
Za celých třiadvacet let, co vystupuje veřejně – většinou po boku spřízněných písničkářů – Dagmar Voňkové-Andrtové, Oldřicha Janoty, Petra Lutky, Karla Plíhala a dalších – nevydal žádné CD ani kazetu, dokonce nemá ani své webové stránky, nenašel jsem na internetu ani žádné interview. Když budete mít štěstí, seženete nanejvýš jeho domácí nahrávky. Jeho písničky můžete poslouchat živě asi tak jednou dvakrát do měsíce – v současné době nejčastěji na koncertech Osamělých písničkářů. Každoročně už asi po deset let koncertuje v rozbořeném kostele v Neratově v Orlických horách, v místě, kde se nechal na své třicáté třetí narozeniny pokřtít. „Máš svůj fan-klub?“ zeptal jsem se ho jednou z legrace. „Nemám, ale na každém představení mi přijde někdo poděkovat, to bude asi můj fan klub,“ odpovídá a směje se…
Témata Karlových textů jsou velmi často zasvěcena víře, naději, důvěře a jiným hodnotám v našem hudebním světě ne příliš frekventovaným. Umí o nich vypovídat tak přirozeně, že mu věříte:
Slova jsou proti vodě kalná a pomalá
Zvlášť ta nemalá.
Čistím svou studánku
Chodívám ke křížku
Přemýšlím o letu a koukám zdola na výšku nade mnou.
„Písnička je způsob komunikace. Každý člověk má nějaký způsob, jak komunikovat s okolím a mně tenhle vyhovuje,“ dodává Karel Diepold.
Jan Burian
--------------------------------------------------------------------------
Koleda
Pastýři, vybírej dárky.
Beránka, ochočenou myš,
hračky z kamínků, dřeva a slámy.
Ty o tom nevíš a blaženě spíš.
Marie probouzí se s pláčem.
Zas se jí zdál ošklivej sen.
V duši ji píchá koruna z trní.
Dívá se do zdi a bojí se ven.
A celej svět září, zpívá a jásá:
Vítej, králi, zlo ztratilo moc.
Jen Marie tuší, že něco je za tím.
Něco, co studí jak polární noc.
Za krajinou spánku
Až někde za krajinou spánku,
až někde za pohořím snů
najdu svoji tajnou schránku,
pak už ti neuteču ani neuhnu.
Tolikrát říkala jsi prosím,
tolikrát řek´ jsem děkuju.
Dotek tvý dlaně v sobě nosím,
když za tou schránkou putuju.
V pohádkách to tak vždycky bývá.
Ta schránka má dvě komory.
V jedný je voda mrtvá a v druhý živá
a malá dávka pokory.
Mrtvá voda rány pojí.
Pálí, když kápne na tělo.
A živá zase všechno hojí.
I to, co v duši umřelo.
Jo, živá voda, ta nám chybí.
Život se žene úprkem.
Za sebou vlečem planý sliby.
Vpředu se otevírá zem.
Až někde za krajinou spánku,
až někde za pohořím snů
najdu svoji tajnou schránku,
pak už ti neuteču ani neuhnu.
Metoději
S tebou se dělíme o naději,
Metoději, Metoději.
O lásku o bolest o naději,
Metoději, Metoději.
Země se usmívá pomněnkami,
odněkud přišli a jsou tu s námi.
Je tolik smutno na tom světě.
Poutníci slibte, že zůstanete.
S tebou se dělíme o naději,
Metoději, Metoději.
O lásku o bolest o naději,
Metoději, Metoději.
Když kde kdo se naučí vlastní řeči,
která ho z názoru neusvědčí,
slovo už rány neomývá,
kde mělo svítat se ještě stmívá.
S tebou se dělíme o naději,
Metoději, Metoději.
O lásku, o bolest o naději,
Metoději, Metoději.
Dokud nám pomněnky rozkvétají
poutníci s námi zůstavají
když je nám těžko v každý chvíli
jak nám to svatě přislíbili
S tebou se dělíme o naději.
Metoději, Metoději.
O lásku o bolest o naději,
Metoději, Metoději,
Metoději, Metoději.
