Jiří Dědeček
Kdysi jsme spolu trávili víc času než se svými životními partnery. V letech 1974 – 1985 jsme společně absolvovali přes tisíc vystoupení a – jak jsme si jednou spočítali – průměrně dvě hodiny denně v autě (včetně nedělí a státem uznávaných svátků). Tvořili jsme dvojici Burian & Dědeček (řazeno abecedně) a nebo Dědeček & Burian (podle vzoru Vodňanský & Skoumal či Voskovec & Werich…) Dávali jsme si číst nové texty a přeli se nad nimi o každé slovo. Byla to jakási vysoká putovní škola osamělého písničkářství. Jiří se stával písničkářem zvolna a s nesmírnou houževnatostí a pracovitostí. Té se zřejmě naučil ve veslařském klubu v Podolí, neboť se přes svou zdaleka ne obrovitou postavu stal v sedmdesátých letech dorosteneckým mistrem ČSSR ve skifu a nechával za sebou desítky obrů s přirozenými dispozicemi k vítězství. Jeho literární nadání bylo průkazné odedávna, ale hrát, skládat hudbu a zpívat se učil za pochodu na koncertech a po hotelích. Občas dlouho do noci trénoval rify a rušil nás spící lajdáky. Na pódiu představoval ironického výtržníka a všehoschopného improvizátora. Strhával a bavil normalizované publikum razantními slovními hříčkami, drsnými vtipy, nepřikrášlovanou hořkostí: „Sídliště jménem Prosek to je jen halda trosek“ nebo „Kdybych měl ségru, veme si Jugoslávce nebo ňákýho Itala. Nemusela by se učit o Svárovský stávce, občas by za mnou lítala…“ a podobně. Od té doby, co jsme se rozešli nebo spíše rozjeli každý na jiná pódia, natočil hromadu desek a vydal úctyhodnou spoustu knih, stal se předsedou českého PEN klubu i kandidátem Strany Zelených ve volbách. Jeho prostor na jevišti se zvětšil a on ho umí využít a hojně hraje i lyrické či smutné písničky. Propaguje tvorbu Georgese Brassense či Jacquese Brela. Jeho repertoár dnes tvoří něžné písně o lásce a o smrti, ale pracuje i na svých typických dryáčnických kouscích, jimiž pak dokáže v půlhodinovém bloku zdeptat třeba církev svatou takovým způsobem, že se tím automaticky na doživotí diskvalifikuje jako zamýšlený kandidát na ministra kultury za KDU-ČSL: „Pepa ten si sice vysaje, jinak ale vcelku krysa je: V noci se z něj stává bestie, chlastá mešní, žere hostie! Zčásti z hladu, zčásti ve zmatku sežral i pár svatých ostatků. Jedno svaté ucho, svatou kost, teď už nebude mít nikdy dost. Církev na to hledí s nevolí, ale Pepu břicho nebolí. Vyšla z něho svatá stolice, viděla to celá ulice…“
Na Jiřím Dědečkovi mě odjakživa fascinuje jeho hravá a mnohotvářná čeština, jeho lehkost, s jakou dokáže popsat ty nejzoufalejší duševní stavy a jistý druh něhy, která někdy nabývá až fatálních rozměrů: „Dobrý ráno, kdo mě to budí? Je to zrzečka s propadlou hrudí /…/ Dobrý ráno a pusu mi dává, pak si před zrcadlem s ohněm zahrává. /…/ Dobrý ráno a voči veselý, to jsou ty chvíle sladkokyselý, líbí se mi to, líbí, tak sladce trýznivý, dokavad ty vlasy nezešediví…“
Jan Burian
Webové stránky: www.dedecek.cz
Kontakt: jiri.dedecek@hotmail.cz, tel. 603 440 959
Profil na Facebooku: www.facebook.com/jiri.dedecek.5
MARNÝ SEN
Tak strašně strašně toužím
Po něčem velikém
Já nevím – po svíčkové
S trojitým knedlíkem!
Lví srdce Horké čelo
Marný sen o štěstí –
Zas vepřo knedlo zelo
A jenom se šesti…
