Po festivalu - fejeton Jana Buriana
Probudilo mě pípnutí esemesky. Honza Jeřábek, písničkář (a autor veršů Pod okny teče asfaltová řeka a po ní ztěžka plují popelnice), mi napsal: „David Byrne v jednom rozhovoru řekl, že písně sice nezmění svět, ale kolem nich se může vytvořit komunita, která dává smysl. Řekl bych, že se nám to daří.“
Byla neděle krátce po osmé ráno, a přestože ve všední den většinou vstávám dřív, trvalo mi dost dlouho, než jsem se posadil a trochu se rozkoukal. Měl jsem za sebou organizování a uvádění dvoudenního festivalu volného sdružení Osamělí písničkáři, které je pro mě i teď, po zhruba šestnácti letech existence, pořád malý zázrak. Díky němu se poměrně pravidelně setkávají a přátelí písničkáři, kteří by na sebe jinak nejspíš nenarazili. Patří k nim třeba Nikola Muchová z Brna (Nepojedeš nikam / budeš doma kojit / žádná Paříž a lanýže), která má u jedné své písně na YouTube uvedeno, že si ji poslechlo 3,2 milionu lidí, nebo Karel Diepold (Nejsou vidět hvězdy ani světlo v kostele / Ale já věřím, že ještě jsme tu my), jenž ani po asi čtyřiceti letech vystupování zatím nenatočil jediné album. Na společných přeprázdninových nebo předvánočních seancích tu často vedle sebe posedávají tak odlišné autorské typy, jako jsou undergroundová pěvkyně Tamara Nathová (Na hrobě Jana Wericha kanár Mejly Hlavsy pelichá), rocker Filip Pýcha (Hlad ani žízeň nemám a vlastně nevím, čeho se mi nedostává), fyzický básník Petr Váša (Člověk to dnes nemá lehké / musí se tvářit jako rostlina) nebo legenda žánru Dagmar Voňková (Také mou a tvou duší prochází mícha vesmíru)...
Každý z těch tří desítek autorů má v repertoáru drobné – a někdy velmi překvapivé – příběhy ze života a tahle studnice nápadů je zřejmě nevyčerpatelná. Michal Bystrov zpívá o Puškinovi, Jiří Dědeček o muži, co měl tisíc žen, Jiří Konvrzek o opilém ženichovi, který zastavil dopravu, Jiří Smrž o osamělém ukrajinském dělníkovi, jenž se vrací domů nočním autobusem, Petr Linhart o holčičce, která si pletla vojenské tryskáče s letkou andělů, Filip Rut o výrostkovi, jenž vymyšleným příběhem málem způsobil rasové nepokoje v Čechách, Marka Míková o Velrybím muži... Já mám v tomto neučesaném spolku funkci jakéhosi nutného dramaturga, a i když se léta snažím vrazit své převoznické veslo do ruky někomu jinému, zatím se mi to nepovedlo. Už jsem si tak nějak zvykl a zase tolik práce s tím není. Nejméně ze všeho mě baví odmítat nové uchazeče, kteří často píší, že si také připadají „osamělí“ a chtěli by si zahrát; sem tam ovšem mívají zbytečně vysoké sebevědomí.
Teď v pátek, když jsme festival zahajovali, jsem ze staré desky pustil mimo jiné Mertovu písničku Chytit vítr. Když si ji poslechnete, nemusíte o autorově talentu ani chvilku pochybovat. Sotva dvacetiletý Vladimír tehdy zpíval: Dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu – indickej dětem hlad nezaženu. To by se muselo líbit i Davidu Byrneovi. To kdyby dneska někdo napsal, bereme ho okamžitě!
