Osamělí písničkáři

V pondělí 7. září vyšlo v nakladatelství Galén první společné album Osamělých písničkářů nazvané Turniketem do ráje. Jeho producent Jan Jeřábek vybral patnáct písní, které se letmo či silněji dotýkají témat duchovních nebo vesmírných. Spolu s písněmi je na albu zastoupeno patnáct Osamělých písničkářů (od začátku do konce: Jan Burian, Dagmar Voňková, Jiří Konvrzek, Martin Kyšperský, Marka Míková, Jiří Dědeček, Petr Nikl, Jan Jeřábek, Zuzana Homolová, Karel Diepold, Jiří Smrž, Petr Linhart, Jana Šteflíčková, Daniel Fikejz a Karel Vepřek). V nakladatelské anotaci alba se praví: "Osamělí“ svojí nekomerční tvorbou i pospolitostí navazují na nejlepší tradice písničkářského žánru i ducha někdejšího Šafránu, který v jiné době a za jiných podmínek inicioval Jaroslav Hutka. Všechny skladby tohoto CD pak dosvědčují, co především spojuje dobu tehdejší i dnešní: radost z písně, hry a zpívaného slova... Album si můžete objednat u svého knikupce nebo na stránkách www.galen.cz, případně zakoupit na koncertech Osamělých písničkářů v pražském Kaštanu.

Tradiční letní setkání na konci jarní sezóny ve čtvrtek 4. června 2015 v pražském Kaštanu moderoval Jan Burian, dále přišli: Marka Míková, Caine-Mi, Petr Nikl, Michal Bystrov, Petr Linhart. Děkujeme Martinovi Myslivcovi za fotografie a těšíme se na Vás zase na podzim!
Fotografie si můžete prohlédnout zde.

Květnový večer v Kaštanu proběhl v sestavě Jan Jeřábek - Dáša Voňková - Zuzana Homolová - Michal Bystrov. Fotografoval Martin Myslivec, kterému tímto děkujeme za tradičně pěkné fotky! Prohlédnout si je můžete ve fotogalerii.

Díky Martinovi Myslivcovi přinášíme dvě fotogalerie z 13. Festivalu Osamělých písničkářů v pražském Kaštanu. Martine, díky!

Pátek 17. dubna 2015
Sobota 18. dubna 2015

Fejeton Jana Buriana

Minulý pátek a sobotu proběhl už třináctý festival volného sdružení Osamělí písničkáři. Vystoupilo na něm dvacet šest účinkujících v různých seskupeních a konstelacích, takže to vyšlo celkem na více než třináct hodin hudby, neboť ti dva, co se dostali na řadu jako poslední, měli dovoleno přidávat a vystoupení Nikoly Muchové, jež se zúčastnila festivalu poprvé, za doprovodu kytary Martina Kyšperského půlnoční publikum rozparádilo tak, že zůstala na jevišti o půl hodiny déle. „Nepojedeš nikam,“ zpívala, „budeš doma kojit, žádná Paříž a lanýže...“ Bylo to krásné. Nejen její sugestivní a nezničitelný hlas i text, který zejména ženy a dívky nadzvedával ze židlí, ale celý festival. Zpívalo se o vášních, o hrůzách i krásách, o strachu, o naději, ale místo zbylo i na hru se slovy, na poezii... Dvacet šest lidí tří různých generací spojuje víc než společné názory na svět či na hudbu úcta k vlastnímu řemeslu, k cechu písničkářů. Nevyrábějí písničky na jedno použití ani vycpávky do reklam či supermarketů, než vám někdo ohlásí slevu. Podávají svědectví o skutečném stavu duše národa, tak jako se to kdysi dělo tam, kde vznikaly lidové písně. Stará svědectví sbírali Erben, Čelakovský či Sušil a vydávali je ve zpěvnících, ta současná shromažďují nezávislá vydavatelství, jako je Galén či Indies MG Records, nebo si je můžete vyhledat na internetu, zajít si je poslechnout do nějakého klubu, knihovny či jiného kulturního zařízení. Pokud se k nim však člověk chce dostat, musí zdolat stěnu, kterou se snaží stavět ti, pro něž je pojem kultura totožný s pojmem zábava. Lidé, kteří by rádi udrželi své publikum v nenáročnosti, lenosti a neochotě poslouchat cokoli nového, odlišného nebo složitějšího a pro něž je zřejmě důležité, abychom s nimi hráli jejich hry na ceny, tituly, akademie, žebříčky, prodejnost a koláče sledovanosti.
Minulý týden jsem víceméně náhodou zhlédl v televizi přímý přenos předávání cen Anděl za populární hudbu a byl jsem překvapen prázdnotou a šedí celé té akce. Zaujal mě ovšem konferenciér Leoš Mareš, který se snažil zalichotit kolegovi Marku Ebenovi tím, že si prý vždycky přál být jako on a teď je mu podstatně blíž, neboť už jsou oba na ČT2... Veřejnoprávní program ČT2 býval jakýmsi symbolem divácké náročnosti, zatímco Leoš Mareš zářil coby hvězda komerčních televizí. Smutný konferenciérův omyl spočíval v tom, že to nebyl on, kdo se přiblížil kulturní úrovni tohoto televizního kanálu, ale právě naopak – ČT2 časem sestoupila na úroveň Leoše Mareše. A jinak jsem toho večera – stále ještě s určitým překvapením – zjistil, že anijednu z písní, které v něm zazněly, nebudu mít potřebu slyšet ještě jednou.
Opačný pocit mám naštěstí z našeho víkendového festivalu. Desítky písniček, které na něm zazněly, bych si rád poslechl znovu, v klidu, abych si je mohl vychutnat nebo jim porozumět do větší hloubky.
A tak je vlastně všechno, jak má být: Leoš Mareš na Dvojce a písničkáři v klubu, který rozhodně nepatří k těm módním. Jsou to dva světy a ty už se nejspíš nesetkají...