Osamělí písničkáři

Na pódiu únorového Kaštanu se sešli Jan Jeřábek, Michal Bystrov, Petr Nikl a Karel Vepřek. Fotografoval Martin Myslivec (Martine, díky!), který zaslané fotky doplnil následujícím komentářem: "...společné vystoupení Karla Vepřeka a Petra Nikla, které vyplnilo druhou polovinu, bylo výborné. Nebyl to vlastně společný koncert, ale vždy jeden z interpretů hrál a druhý jej doprovázel formou improvizace. Petr Nikl měl v tom ovšem obrovskou výhodu, protože měl k dispozici množství ne-hudebních prostředků, které snad všechny využil. Skvělý byl doprovod na stolní fotbal a na pískací gumové hračky, to se mi ovšem nepodařilo zachytit, neb jsem byl unešen. Michal Bystrov a Jan Jeřábek byli ovšem také skvělí." Tedy tak. Fotogalerii najdete zde.
​

Nezvykle v úterý, tedy 19. ledna se konal první večírek Osamělých písničkářů v šestnáctém roce. Na pódiu se ho zúčastnili Martina Trchová, Martin Kyšperský a Filip Pýcha, Nikola Muchová byla omluvena. Aby poetický večer nepřítomností Nikoly neutrpěl, zazpívala Martina Trchová v doprovodu Martina Kyšperského alespoň Nikolinu píseň Chlapi sú kokoti. Autor těchto řádků lituje, že u toho nebyl. Poděkování patří tradičně Martinu Myslivcovi za krásné fotky i report z večírku. Fotogalerii najdete zde.

... a přikládají fotogalerii z Vánočního večírku.

Po koncertě jsem nasedl do auta a v Brně-Bohunicích najel na dálnici směr Praha. Ve dne bych se na tuhle zatracenou betonovou potvoru, plnou hrbolů, zúžení a nebezpečí, vydal jen v krajním případě, ale teď, hodinu před půlnocí, jsem to risknul. Nepojedu rychle, budu poslouchat hudbu a ono to půjde... Do přehrávače jsem vložil první společné album volného sdružení Osamělí písničkáři, které si vymyslel a sestavil kolega Jan Jeřábek. Vyzval nás, abychom mu dodali nahrávky, na nichž zpíváme o vztahu k vesmíru či věčnosti, zkrátka o tom, na co se mě kdysi tázala jedna adeptka oboru žurnalistiky, když na mě vybafla: „Jak vy to máte s tím Bohem?“ Nakonec do této svérázné ankety shromáždil patnáct příspěvků a album nazval podle toho mého – Turniketem do ráje. Pojednává o tom, jak se před branami ráje hromadí ateisté jako já a čekají, co bude... Honza ji zařadil na úvod a já ji teď nepřeskočil, ale snažil jsem se ji poslouchat, jako kdyby ji napsal někdo jiný. Moc mi to nešlo. Řídil jsem a přemýšlel o míře ironie, s níž jsem ten text psal, dokud mě ze sebestředných úvah nevysvobodila Dáša Voňková svým panteistickým Nádechem, křehkým a poetickým: Hladino říčky/ ty se v obloze vzhlížíš/ nebo se právě ona do tebe hříží... K tomu nočnímu přesunu se ovšem spíše hodily následující verše Jiřího Konvrzka: Chcíplej zajíc hnije/ země ho vypije/ jako mě a tebe. Vjel jsem do prvního zúžení dálnice a mačkal se se svým opelem až k samému kraji, protože po levé straně se mě chystal předjet nějaký šílenec, pro něhož byla povolená osmdesátka jen startovní rychlostí. Podle Konvrzka by mě toho nejspíš po smrti moc nečekalo, i když připouští, že nějaký posmrtný život možná přece jen existuje... Pak jsem si vychutnával písničku Martina Kyšperského, jenž žadoní o chvilku klidu, aby si všechno mohl ještě rozmyslet, krásnou textovou miniaturu Marky Míkové Od země do země a s účastí se chechtal agnostikovi Pepovi od Jiřího Dědečka, který „má hlavu bohama naditou“ a „ještě tak nejlepší se mu zdá Manitou“. Natankoval jsem a pak mě dojalo několik písniček o strachu a o nicotě – třeba výzva Petra Nikla Peťulko/ neboj se bílé barvy/ kde nic není nebo Brouk Potemník Jany Šteflíčkové, něžná a poetická předsmrtná inventura. Petr Linhart, jako obykle zabydlený ve „svých“ Sudetech, si s laptopem na klíně povzdechl nad nevratností času a Daniel Fikejz zase nad tím, jak písek časem srovná i ty nejvyšší chrámy. Honza Jeřábek to pak zastřešil nadčasovým Křesťanským kóanem: Rozprostřel ses nad krajinou/ Jezu Kriste věky plynou... Karel Diepold mě na ploše jedné minuty a devatenácti vteřin dokázal okouzlit svým příběhem o Marii, která za vítězného jásotu davu kolem tuší, že nic na světě není zadarmo. Na desce se překvapivě téměř nemoralizuje ani nemodlí, jen Zuzana Homolová přispěla plachým apelem (zda myšlenky i srdce naše věrné zůstávají i v této době) a Pánaboha tady písničkáři oslovují pouze dvakrát, ovšem stojí to za to. Po té první, temné až drastické písni Jiřího Smrže, v níž autor vyjmenovává většinu bolestí tohoto světa (Panebože modli se za nás/ máš-li za koho), jsem si musel u další pumpy koupit cappuccino. Ta druhá, jíž celá deska končí a kterou napsal Karel Vepřek, mě naopak po všech těch předešlých obrazech nejistot uklidnila: Otče náš vezdejší, dej ať jsme lepší a nic nás neděsí... I noční provoz byl už v tom okamžiku klidný, blížil jsem se k domovu a říkal si, že je dobře, že tu desku Galén vydal. Pánbůh zaplať.

Psáno pro Týdenník Rozhlas

Jiří Smrž, Bonus, Michal Bystrov a Petr Nikl se (v tomto pořadí) představili na listopadovém večeru Osamělých písničkářů, který se konal ve středu osmnáctého. Bonuse navíc doprovázela DJ Mary C. Za krásné fotografie (zvlášť pěkná je ona "Nikl ve skle") patří tradiční poděkování Martinu Myslivcovi.

Fotogalerii najdete zde.